„Měj čisté, laskavé a zářící srdce, aby tvé bylo odvěké, nehynoucí a věčně trvající království.“ — Bahá’u’lláh

 

Smyslem života na zemi je duchovní rozvoj, který je přípravou na věčnou existenci po smrti.

Bahá’í věří, že lidská přirozenost je ve svém základu přirozeností duchovní. I když lidské bytosti mají na tomto světě podobu hmotných těl, základní identitu každého jedince určuje neviditelná, racionální a věčná duše. Duše oživuje tělo a odlišuje lidi od zvířat. Její růst a rozvoj je možný pouze na základě vztahu daného jedince s Bohem. Tento vztah lze rozvíjet pomocí modlitby, poznáváním písem, láskou k Bohu, morální sebekázní a službou lidstvu. Tento proces je tím, co dává lidskému životu smysl. Kultivace duchovní stránky života s sebou přináší mnoho předností. V prvé řadě daný jedinec rostoucí měrou rozvíjí ty vlastnosti, které jsou člověku vrozené a které tvoří základ lidského štěstí a společenského pokroku. Mezi tyto vlastnosti náleží víra, odvaha, láska, soucit, pravdomluvnost a pokora. Projevují-li lidé tyto vlastnosti stále více, dochází k pokroku celé společnosti.

Duše neumírá, přetrvává na věky. Když lidské tělo zemře, duše se osvobodí z pout lidského těla a okolního hmotného světa a nastupuje na cestu rozvoje duchovními světy. Bahá’í chápou duchovní svět coby nadčasové a bezrozměrné rozšíření našeho vlastního světa – nikoliv jako nějaké fyzicky odlehlé nebo vzdálené místo. Bahá’u’lláh připodobnil smrt k procesu narození. Vysvětlil nám: „Další svět se liší od našeho světa, stejně jako se tento svět liší od světa dítěte, které je zatím v děloze matky“. Analogie s dělohou v mnohém vystihuje Bahá’í pohled na pozemskou existenci. Stejně jako lůno matky představuje důležité místo pro prvotní tělesný rozvoj jednotlivce, poskytuje i hmotný svět živnou půdu pro rozvoj jednotlivé duše. V podobném smyslu hledí Bahá’í na život jako na jakousi dílnu, ve které si jednotlivec může rozvíjet a zdokonalovat ty vlastnosti, které budou v dalším životě třeba.

 


Dějiny Bahá’í víry:

Poznámka: